Pomiňme nyní důvody, proč ÚS rozhodl tak, jak rozhodl (tedy že jde spíš o formální vady příslušných zákonů, než o vady věcné). Jde totiž především o to, co bude rozhodnutí znamenat v praxi. Někdo se raduje z „vítězství obyčejných lidí“, ale tak jednoduché to bohužel není.

Rozhodnutí se týkalo tří věcí. Jednou z nich byla pokuta pro zdravotnické zařízení ukládaná v případě, že zařízení nevybíralo regulační poplatky. Zrušení této pokuty ničemu nevadí a je spíše prospěšné, protože pokutovat někoho za to, že se dobrovolně vzdá něčeho, na co má nárok, je na hlavu postavené.

Druhou věcí bylo zvýšení poplatků za hospitalizaci. Je otázkou především filosofickou, zda by si měl člověk přispívat na služby poskytované při hospitalizaci (protože neobsahují jen samotnou zdravotnickou péči); z praktických dopadů zrušení poplatku je však potřeba zmínit, že s poplatkem počítá aktuální model financování zdravotnictví a pokud nebude změněn, budou příslušné peníze nemocnicím chybět.

Co je ale jednoznačně nejvýznamnější, je věci třetí: nadstandardy. Už v minulosti byla možnost si připlácet na to, co nebylo hrazeno ze zdravotního pojištění. Ovšem tzv „zákon poslankyně Fischerové“ tuto možnost (s výjimkou některých případů, jako jsou nadstandardní pokoje nebo nadstandardní materiály ve stomatologii) zakázal. Kdo chtěl dosta například lepší oční čočku nebo lehkou sádru na zlomeninu, musel si zaplatit kompletně celé ošetření. Případně – pokud na to měl žaludek a našel ochotu na druhé straně – dát úplatek lékaři, který pro pojišťovnu náležitě odůvodnil použití jiného materiálu a pojišťovna ho pak zaplatila.

Možnost připlácení na nadstandardy je výhodné pro pacienty i pro zdravotnictví. Pacient zaplatí jen rozdíl ceny, z něj pak zůstane určitá část zdravotnickému zařízení a pojišťovna platí stejnou úhradu, jako v případě standardu. Nad čím se tedy raduje ten, kdo chválí zrušení nadstandardů? Nad tím, že všichni dostanou stejnou medicínu – ale stejně špatnou. Pokud to tedy nevyřeší úplatkem nebo nebudou chtít zaplatit kompletně celé ošetření. Radost z něčeho takového je zhruba srovnatelná s radostí nad tím, že sousedovi chcípla koza. Pozitivní na tom není zhola nic.